Proč se učit římské právo? Rozhovor s profesorem Michalem Skřejpkem

Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc., je profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na katedře právních dějin se zabývá římským právem – zejména římským právem veřejným. Je autorem několika učebních pomůcek a vědeckých monografií, např. Římské právo, Římské právo v datech a Bona fides.

 

Pane profesore, jak jste se ke své práci dostal? Věnujete se římskému právu (ŘP) profesně celý život, nebo jste se v praxi věnoval ještě něčemu jinému?

Nikdy jsem nedělal nic jiného, než že bych se učil ŘP a zároveň se ho snažil učit studenty. K ŘP jsem se dostal víceméně náhodou. V době, kdy jsem absolvoval, jsem psal diplomovou práci z oboru ŘP a na základě této práce mi prof. Kincl nabídl právě uvolněné místo na katedře. Tento postup se už stal určitou tradicí, protože jeden z mých kolegů, doc. Bělovský, se dostal k učitelskému místu úplně stejně, jen s tím rozdílem, že jsem mu toto místo nabídl tentokrát na základě jeho diplomové práce já.

Jaké jsou, podle Vašeho názoru, hlavní důvody, proč by čeští právníci měli znát ŘP?

Francouzský historik Jacques je Goff kdysi napsal, že ten, kdo nezná historii, zůstane až do své smrti malým dítětem, které sice některé věci umí, ale nic nechápe. Nicméně ŘP má i význam praktický. Říkáme, že ŘP je propedeutický obor k právu soukromému, zejména občanskému a možná částečně i obchodnímu. A pravdou je, že například úvodní hlavy občanského zákoníku jsou z velké části převzaté ze systému ŘP. Konstrukce většiny smluv, neplatí to samozřejmě stoprocentně, je římskoprávní. A není to jen otázka našeho občanského zákoníku, ale samozřejmě občanských zákoníků celé kontinentální Evropy. Toto právo z ŘP vyrůstá. Takže když se někdo naučí alespoň trochu ŘP, lépe se mu soukromé právo nejen učí, ale především je schopen ho pochopit.

Pokud se jedná o praktické využití v dnešní době, význam tady určitě je. Vždyť římskoprávní terminologie v podobě stručných vět, maxim a regulí nebo i jednotlivých názvů a institutů patří do odborného právnického jazyka a umožňuje rychlejší komunikaci. Některé zásady platí dnes vpodstatě beze změny. Kromě toho - jistě je to trochu módní záležitost - se dnes navíc část právníků k ŘP vrací, používá římskoprávní obraty, například v odůvodnění rozsudků, v projevech před soudy atd. A této módní záležitosti se nevyhýbá ani Ústavní soud. V některých případech ŘP působí jako právo přirozené. Přiznám se, že tento termín nemám moc rád, protože každý si pod tímto souslovím představí co chce. Je to téměř přesně nevymezitelný pojem, a to už od antiky.

Problém je v tom, že ne vždy je toto použití ŘP namístě. Nejde o to, že se někdy špatně cituje nebo že se udělá chyba v latině, ale někdy se citují římskoprávní věty na místech, kam prostě nepatří. A když to potom čte někdo, kdo ŘP umí, tak to není směšné, ale spíš smutné. Dá se proto říci, že ŘP není v těchto případech využíváno, ale zneužíváno. Ono to ale není nic nového, protože už v polovině minulého století tento fenomén pojmenoval Riccardo Orestano, jako romanesimo, neboli římskoprávničtění - hraní si na ŘP - jeho účelové využívání až zneužívání.

Lze srovnat ŘP s jinými starověkými právními řády? Všiml jsem si například určité podobnosti s biblickým Mojžíšovým zákonem (povinnost vrácení čtyřnásobku při krádeži apod.)...

Všechny archaické právní řády vznikaly ve své podstatě stejnými způsoby. Tedy na základě určitého zobecnění určitých zvykových pravidel. Tyto společnosti byly převážně zemědělské a od toho se odvíjí ty instituty a řešení určitých modelových situací, které nám mohou připadat stejné. Ony vlastně stejné jsou, ale ne proto, že by se navzájem kopírovaly, ale proto, že se jednalo o přirozený vývoj.

Jak vlastně ŘP vzniklo?

Některé instituty jsou ryze římské, a nenajdeme zde žádnou obdobu v jiném právním řádu (např. silný důraz na umělé agnátské příbuzenství), ale celá řada institutů ŘP jsou italického původu (např. způsob zahájení a ukončení války), přičemž některé instituty, zejména veřejného práva, byly patrně převzaty z etruského práva. Jiné instituty, které přešly do ŘP v pozdější době, pocházely z řeckých obcí, například Solónovy zákony se promítly do Zákona dvanácti desek. Následně, jak se Řím stával světovou velmocí, přebíral právních institutů víc. Například z práva semitského či z ptolemáiovského Egypta. Jednalo se vpodstatě o přirozený proces integrace středomořského právního prostoru. Jinak oněmi obecnými kořeny jsou samozřejmě nepsané obyčeje a představy o tom, co je a není spravedlivé.

Můžete na závěr našim čtenářům prozradit, jakým koníčkům se - kromě Vaší práce - věnujete?

Vzhledem k tomu, že mám devítiletého syna, snažím se všechen svůj volný čas věnovat jemu, na ostatní věci moc času nezbývá.

 

Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů ve Vaší práci.





12. 5. 2008






TOPlist