Klára Veselá Samková: Jsem hyperkomunikativní člověk

Jedna z nejznámějších českých právniček v rozhovoru popsala své začátky v advokacii, prozradila počet zájemců, kteří ji každý měsíc žádají o pomoc a přiznala, kolik času tráví denně na facebooku.


Patříte mezi nejznámější české advokátky, takže lze předpokládat, že se Vám dnes klienti hlásí sami. Od začátku to ale tak snadné určitě nebylo - mohla byste přiblížit své první kroky v advokacii a veřejném životě?

 

Předně musím říci, že jsem se vždy živila jako právník. Začínala jsem na tehdejším Obvodním národním výboru Praha 1, odboru vnitřních věcí - přestupková agenda. Následoval magistrát, bytová agenda a rok blahého období 1989 - 1990, kdy jsem „poskytovala právní služby" na základě obskurní vyhlášky „O poskytování služeb občanům", tedy vlastně nekalá konkurence České advokátní komoře. Dlužno říci, že některé klienty mám ještě z té doby. Následovalo v podstatě náhodné dvouleté angažmá ve Federálním shromáždění. V roce 1991 jsem se stala členkou Komory komerčních právníků a od 1.1.1994 jsem v advokacii.

Kvůli „službě vlasti" jsem prošvihla nejlukrativnější období advokátní praxe: restituce a velkou privatizaci. Mít za kamarády dva ministry pro privatizaci a nemít z toho ani korunu, na to se mohu zmoci skutečně jen já. Celá moje advokátní praxe je založena na zcela fádním přístupu: pilné práci... Prvních pět let mého života bylo poznamenáno běžně 15-18ti hodinovou pracovní dobou, včetně víkendů. Dnes už si mohu dovolit ten luxus, že dělám to, co mne baví, což jsou i jiné věci než právo.

 

Kolik lidí „z ulice" Vás během jednoho měsíce osloví s tím, že potřebují s něčím pomoci? Vyslechnete každého nebo musíte některé žádosti odmítat?

Oslovují mne prakticky výhradně „lidé z ulice", i když v cca 90% prostřednictvím internetu či facebooku. Jsou to desítky, někdy i přes 100 žádostí o zastupování měsíčně. Na každou tuto žádost se snažím odpovědět. Z logiky vyplývá, že na naprostou většinu odpovídám záporně. Spousta lidí se na mne obrací jako k nějaké „veřejné instanci". Vnímají mne jako ombudsmana, jako člověka, který má nějaké velmi zvláštní a specifické pravomoci. Bývají skutečně udiveni, když jim sdělím, že žádné zvláštní pravomoci nemám, že jsem soukromá osoba a obyčejný advokát jako kdokoliv jiný... Mnozí ve mně vidí jakousi poslední záchranu před nespravedlností tak, že to hraničí až s nějakou náboženskou obsesí: prostě „vložím ruku" na spisy a případ, který se 15 let mastil do horoucích pekel povstane z popela... Je to komunikačně a psychicky velmi náročné. Na druhou stranu musím říci, že jsem schopna vymyslet postupy, na které prostě nikdo nepřijde. Mám tu výhodu, že se na problém práva dívám opravdu z velké výšky a se znalostí zásadních teoreticko-právních otázek, takže samozřejmě ten horizont, na který dohlédnu, je hodně vzdálený.

 

Na jaký případ ve své kariéře advokátky jste nejvíce pyšná a proč?

Nemohu si uvědomit, že bych byla na nějaký případ skutečně pyšná. Advokacie sama o sobě není příliš radostné povolání, protože - zejména pokud jste právník, který se zabývá především problémy fyzických osob tak, jako já - je oslovován tehdy, když se dotyčný nachází v průšvihu. Obecně lze říci, že mám radost vždy, když se s klientem shodnu lidsky a když se shodnu na strategii jak budeme v daném případě postupovat. Jestliže uspějeme, tak to je v podstatě třešnička na dortu.

Práce advokáta je totiž ovlivněna takovým množství externalit, zejména akcemi protistrany, názorem soudů, ale třeba i svědeckými výpověďmi, které se najednou vynoří odnikud, či dalšími důkazy, že vždy můžete jen s nejlepším vědomím někam směřovat. Ale jestli zasáhnete cíl, záleží i na řadě dalších okolností. Po těch letech výkonu advokacie si už mohu dovolit ten luxus zastupovat lidi, o kterých jsem přesvědčena, že V ZÁSADĚ mají pravdu a jejich nároky jsou oprávněné. Jestliže s obhajobou jejich zájmů uspěji, tak mne to blaží nejen z důvodu jejich partikulárního zájmu, ale zejména proto, že tímto kamínkem spravedlnosti přispěji i k povznesení obecné spravedlivosti v naší zemi.

 

Ráda využíváte moderních komunikačních kanálů (blog, facebook). Jakou roli jim přikládáte?

Jedním slovem: zásadní. Jsem hyperkomunikativní člověk. Obecně mám lidi velmi ráda, běžně se bavím i se zcela neznámými lidmi na ulici a spatřuji v tom potěšení. Díky blogu a facebooku jsem se i fyzicky i mentálně seznámila se stovkami lidí, které bych ve fyzickém životě neměla vůbec šanci potkat. Moderní média poskytují velmi pozoruhodnou možnost dotknout se přímo duše toho, s kým komunikujete. Obecně se předpokládá, že když se s někým osobně neznáte, že jej neznáte. Prohlašuji ale, že znám - a skutečně velmi dobře - desítky a stovky lidí, které jsem v životě neviděla. Znám jejich tvář možná z Facebooku, u diskusí pod blogy ani tu ne, ale znám obraz jejich duše: řečeno slovy Avatara: mám možnost je ZŘÍT. Je to úchvatné.

 

Všiml jsem si, že na facebooku máte téměř 5 000 přátel. Kdo jsou tito lidé? Kolik z nich jste alespoň jednou v životě potkala?

Nu, počet přátel na facebooku je dán tím, že více než 5000 přátel nemůžete mít - ajťáci vás dál nepustí. Proto jsem založila svůj „fanynkovský" profil, i když si fakt nemyslím, že bych měla mít „fanoušky". To totiž navozuje pocit nerovnoprávného postavení mezi „fanouškem" a „objektem" fanynkovství. A tento pocit nadřazenosti a podřazenosti se mi bytostně příčí. Ale fakt je, že za měsíc jeho běhu mám dobrých 1800 „fanoušků". Záleží samozřejmě především na nich, jak se chtějí zapojit, ale s dobrou stovkou si píšu pravidelně na zeď, s dalšími stovkami si píšu formou privátních zpráv. Jak jsem již řekla výše, nedomnívám se, že „fyzický kontakt" je to, co tvoří skutečnou podmínku přátelství či duchovního spříznění. Všichni se nacházíme ve stejném morfickém informačním poli a všichni jsme propojeni optickými kabely. To je mnohdy víc než stát vedle sebe anonymně v tramvaji. Ale je pravda, že s řadou lidí, se kterými jsem se setkala na síti, jsem se posléze seznámila i fyzicky.

 

Překvapil mě obrovský počet „přátel", kteří Vám přes facebook gratulovali k narozeninám, což je určitě ta příjemnější stránka publicity. Co ta druhá stránka? Dostáváte i nepřátelské anonymy? Jak s nimi nakládáte?

Musím říci, že mne to taky překvapilo. Další smršť přišla do privátních zpráv a další přišla do e-mailů. Byla jsem naprosto udivena... 

Co se týká anonymů: v podstatě každý e-mail, který dostanete, je svým způsobem anonym. Každý v něm totiž řekne jen to, co sám chce. Dostávám samozřejmě sprosté e-maily, zejména s protiromskou tématikou. Postup je jednoduchý: opakovaně komunikuji, snažím se vysvětlovat, velmi často doporučuji k přečtení relevantní literaturu. Pokud dotyčný skutečně začne pracovat, číst, zamýšlet se, klást otázky, ze kterých je vidět, že dochází k nějakému posunu (čímž neříkám, že to musí být nutně posun směrem k mým názorům, ale prostě k posunům, které ukazují, že došlo k reflexi), nemám problém s tím věnovat takovému člověku spoustu času. Pokud se jedná jen o obyčejné sprosté útoky, nemám problém naopak s tím, poslat dotyčného - gentleman i p.t. čtenářstvo promine - prostě do prdele. Slabostí demokracie je, že neumí čelit nedemokratickým praktikám. To skutečně není můj problém. Nechám vždy na protistraně, jaké chce použít zbraně - a pak je těmito jejími zbraněmi porazím. Vydírat se nenechám, do intelektuálských pseudodebat se zatáhnout rovněž nenechám.

 

Na závěr by mě zajímalo jak velký význam pro Vás má Vaše práce - jste „workoholička" nebo se snažíte to s prací nepřehánět? Jak zvládáte skloubit Vaši profesi s rodinou? A jak se Vaše rodina staví k tomu, že jste mediálně známá?

Nevím, jestli slovo „workoholismus" je to správné. Vyrostla jsem v rodině dvou vědců, které patnáctihodinová pracovní doba byla a doposud je normou. Práce je přirozená součást života a je přirozeně také největším předmětem zájmu. Nelze dosáhnout jakýchkoliv úspěchů či spíše zásadního porozumění věci, pakliže se svému oboru nevěnujete jako svému největšímu hobby - na jiné pojetí je lidský život prostě příliš krátký. To, že moje práce je součástí mého života, si musela zvyknout i moje rodina. Zejména pro moji dceru to je svým způsobem těžké, protože ona si svoje soukromí velmi hlídá.

 

Krátký dotazník Kláry Veselé Samkové:

 

Koníčky                                                               Práce :) , moderní výtvarné umění, divadlo, literatura, vzdělávání se, muzika - od opery po jazz, evoluční biologie, etikoterapie a psychosomatická medicína
Osobnost které si vážím Chchch ... kde vzít a nekrást ... Vzpomínám s úctou na Jaroslavu Moserovou
Čas strávený v práci  To vůbec nedovedu odhadnout, protože velkou část pracovní doby trávím doma v pyžamu - a přitom tvrdě pracuji :)
Čas strávený na facebooku  Asi 1 hodina denně a další 3 - 4 hodiny denně na e-mailech
Oblíbený film Matrix, Jih proti Severu, Lawrence z Arábie, Stalker, Solaris, Amadeus, Doktor Živago, Velká Země, Mefisto, celý Fellini a Visconti, Buňuel
Oblíbená kniha Betty McDonaldová: Co život dal a vzal. Vlasta Pittnerová: celé její literární dílo, Waltari... Z poslední doby několik knížek: Zadie Smith: Bílé zuby, a dále: Podivný případ se psem, S elegancí ježka
Moje nejlepší vlastnost  Pracovitost, nevyhýbání se problémům, nepodplatitelnost, loajalita
Moje nejhorší vlastnost   Sklon k depresím a špatná tolerance ke kritice. Obvykle je to ale dáno tím, že na moje (špatná) proroctví dojde ...
Největší úspěch Moje dcera


30. 4. 2010






TOPlist